Konečně zase tak nějak normální týden. Ten minulý, zkrácený o jeden den, stál vážně za to. Začalo to hned v pondělí, kdy jsem v zájmu zlepšení našeho hlavního pracovního toolu absolvoval takřka 4 hodinový telefonní hovor, čímž se mi samozřejmě nahromadily pracovní povinnosti.
V úterý k nám potom dorazili zahraniční kolegové z našeho týmu a kromě dvou dnů plných školení, workshopů a všeho možného jsem se musel zúčastnit jakéhosi večerního team buildingu.
Oba dny byly pevně rozplánované do poslední minuty a ačkoli jsme měli hodně dalších aktivit, nesměla jakkoli utrpět ani běžná práce. Díky tomu jsem byl rád, že jsem si stihl třeba na chvíli alespoň odskočit na toaletu. Jedinou výhodu představovalo to, že jsme po oba dny měli všechno plně hrazené - kromě pití, na což jsme již zvyklí, se tentokrát jednalo i o velmi bohaté svačiny a obědy. A vlastně i večeři.
Po páté úterní hodině nás vyzvedly taxíky a přepravily nás na místo večerní taškařice - motokáry a večeře. Ještě stále si užívám obdivu okolí po zhubnutí, kdy mě tentokrát potěšilo, že jsem se musel vmáčknout do auta se třemi cizinci, aby tam byl nějaký Čech - kdyby něco. Volba padla na mě, protože "ty jseš hubenej, ty se tam vejdeš!";-)
Podvečerní Praha byla dost zasekaná a mě v duchu pobavilo, když to panu taxikáři nejdřív chcíplo. Ještě vtipnější ale bylo, když se v koloně nějak zamyslel a pak stihl jen tak tak zastavit za náhle brzdícím autem před námi. Dělily nás milimetry. Vpředu sedící kolega z Nizozemí to nervově nevydržel a vykřikl hrůzou. Řidič, který předstíral, že neumí anglicky (nevěřím;-)), mu posunky naznačil, že má přece všechno pod kontrolou.
Motokáry nás pobavily, i když se přiznám, že já jsem to neprožíval tak jako ostatní. Ještě mnohem víc mě ovšem překvapila následující večeře. Takové množství jídla jsem nečekal, firma se pořádně plácla přes kapsu a vzhledem k nulovému omezení i na straně alkoholu, by mě celkem zajímal závěrečný účet.
Zatímco ostatní se potom vydali ještě do víru velkoměsta, já jsem zvolil cestu domů. Kolega mě hodil na metro a já tak stihl dřívější vlak, než jsem vůbec doufal. Skvělé!
Šéf mi při loučení poděkoval, že jsem dorazil, přece jen se o mně ví, že se podobných akcí příliš nezúčastňuji, a hlavně si všichni myslí, že bydlím snad až v Asii, když jezdím na východ od Prahy. Tak mám zase na nějakou dobu pokoj...;-)
Středa se potom nesla v ospalém duchu, ostatní se dostali domů či na hotel mezi 4-5. hodinou ranní. Díky tomu bylo také úsměvné zahájení školení tzv. soft skills, jak se teď módně říká, protože zívající šéf externistovi vysvětlil, že máme tzv. time-keepera, který bude hlídat čas, abychom pokaždé v přesně stanovenou dobu začali pracovat pak zase pokračovali v nasávání vědomostí. Školitel se rozhlédl po místnosti a zeptal se, kdo je tedy time-keeper. A šéf hned dodal: "No, on právě psal, že dorazí asi o 15 minut později..."
Ano, funkci hlídače času dostal ten nejpovolanější...;-)
