Pohádkově válečný výlet...;-)

V sobotu jsme se vydali do Starých Hradů, kde se každoročně konají Archibaldovy slavnosti pohádek, tentokrát s podtitulem Čokoládobraní. Ještě několik dní předem jsme si nebyli jisti, jestli to nakonec nezrušíme, vyhlídky meteorologů nevypadaly příznivě. Ovšem opět se ukázalo, že jediná jistota, co se týče předpovědi počasí, je ta, že nakonec bude úplně jinak. Celodenní sluníčko a teplo nám udělalo velkou radost.
Na zmíněné akci mě pokaždé dokáže překvapit nasazení všech účinkujících, kteří si ve svých rolích ani na chvilku neodpočinou a doslova si to užívají, ať už jsou na pódiu nebo jen tak prochází mezi lidmi. Na děti i rodiče neustále mluví a všelijak se s nimi škádlí (jako například loupežník, který Andíkovi ukradl čepici.;-))
Počasí přilákalo opravdu hodně lidí a my jsme se po obědě rozhodli přesunout se jinam. Hlavně teda díky Álovi, který přesně v duchu hesla: Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem, pronesl už asi po deseti minutách, že bychom mohli jet.
Naši další zastávku představoval ne příliš vzdálený hrad Kost. Tedy spíš podhradí, nechtěli jsme kluky mučit prohlídkou. Auto jsme nechali na přilehlém parkovišti a po krátké procházce na nádvoří, odkud nás vyhnal sršeň, jsme se vydali opačným směrem na louku, lemovanou skalami, které přece jen denně nevídáme. Akorát jsem pěnil z cyklistů, kteří nejenže terorizují motoristy na silnicích, už se díky nim ani nedá ani jen tak v klidu procházet, protože oni přece nebudou brzdit, když vidí chodce…

Když jsme se dostatečně nadýchali čerstvého vzduchu, vrátili jsme se na parkoviště a pak zamířili domů. V Dolním Bousově jsme se ocitli na křižovatce a směr, kam jsme potřebovali, byl zatarasen zákazem vjezdu. Jen o kus za ním jsme viděli střílející tank zahalený oblaky kouře a vojáky, kteří se za ním schovávali se samopaly.
Zaparkovali jsme v nedaleké ulici a vydali se na místo. Ála tedy nejdřív nechtěl, přece jen detonace a rachot byly skutečně silné, ale pak svolil, že alespoň kousek půjde a bude všechno pozorovat z povzdálí. Nakonec zvítězila zvědavost a skončili jsme na náměstí, kde zuřil lítý boj mezi Rusáky a Němci. Když všechno skončilo, kluci si sebrali prázdné patrony, každý pak ještě dostal jednu speciální od esesáka na motorce a už cestou domů bylo víc než jasné, že ani jeden z ten den navštívených hradů u nich neměl takový úspěch jako "válka"!;-)

Kouzelný výlet...;-)

Minulou sobotu jsme opět vyrazili na rodinný výlet. Tentokrát se zcela jasným a už nějakou dobu pevně daným cílem - Divadlo kouzel v Líbeznicích, kde jsme už nějaký pátek měli vstupenky na dětské představení Hra kouzel a magie.

Ačkoli ráno to tak nevypadalo, během dopoledne se počasí umoudřilo a my s dostatečným předstihem vyjeli. Žádný spěch, dálnici jsme tedy vynechali a jeli pěkně po okreskách. Hlavně silnice v úplném závěru byla výživná, ale jak jsme tak skákali po neskutečných dírách, aspoň se kluci vzadu probrali z narkomanského rauše po kinedrylu.

Auto jsme nechali na malém parkovišti a vydali se na oběd do pizzerie, která sídlí ve stejné budově. Já jsem teda přímo do pizzy nešel, ale musím uznat, že vypadala lákavě. Andík dokonce sám spořádal celou polovinu, což byl největší důkaz toho, že byla dobrá.

Když jsme se najedli, ještě nám zbývala necelá hodina, vyrazili jsme tedy do víru velkoměsta, ehm, šli jsme podél hlavní silnice kousek po náměstí. Nejvíc nás zaujala přistávající letadla, která se zde pohybují už poměrně hodně nízko a náš model Andík zase vymýšlel všechna možná místa, kde by se mohl vyfotit.

Pak už jsme zamířili zpátky k divadlu. Uvnitř jsme zaujali svá místa v první řadě a přesně ve dvě hodiny začal program.

Pavel Kožíšek to s dětmi bezesporu umí, od první chvíle si získal jejich pozornost a samozřejmě nezapomněl ani na dospělejší doprovod. Asistentku mu dělala Hana Mašlíková, která se mimo scénář projevila trošku jednodušeji, hlavně tehdy, kdy měla začít bubnovat rytmus na malé bubny, jenže se složil jejich stojan. Zareagovala pohotově - k bubnům si klekla, ale asi 6 letá holka se jí zeptala, proč si je nezvedne. "Co na to říct?" zastyděla se trošku.

Představení trvalo jen hodinu, což je ale pro děti zcela ideální, protože po celou dobu udrží pozornost a cena vstupenek navíc není nikterak závratná. Když jsem si potom zpětně vybavil všechna kouzla, která jsme viděli, nestačil jsem se divit nad tím, kolik jich bylo. Některé triky nám zůstaly utajeny, jiné kouzelník případně asistentka prozradili, případně se něco jako by nepovedlo, nebo se jako by provalilo, aby děti měly radost, že na něco přišly.

Závěr pak obstaralo profesionální číslo, kdy se svázaná asistentka schovala za závěs s malým klukem z hlediště, oblečeným do velkého fraku, aby se posléze ukázala svázaná právě přes ten frak, na což nechápavě zíral i malý "pomocník", který jej už neměl.

Kladné dojmy nezkazily ani nepříliš pohodlné skládací sedačky, které mi hlavně pro děti přišly i trochu nebezpečné na prsty.

Pak následovala autogramiáda s možností focení (vše zdarma) a potom jsme se už vydali ven. Cestou domů jsme se ještě stavili v cukrárně ve Staré Boleslavi a potom už opět v autě přečkali déšť.

Po návratu domů vypadali kluci poměrně nadšeně…;-)

Takový normální týden...;-)

Konečně zase tak nějak normální týden. Ten minulý, zkrácený o jeden den, stál vážně za to. Začalo to hned v pondělí, kdy jsem v zájmu zlepšení našeho hlavního pracovního toolu absolvoval takřka 4 hodinový telefonní hovor, čímž se mi samozřejmě nahromadily pracovní povinnosti.

V úterý k nám potom dorazili zahraniční kolegové z našeho týmu a kromě dvou dnů plných školení, workshopů a všeho možného jsem se musel zúčastnit jakéhosi večerního team buildingu.

Oba dny byly pevně rozplánované do poslední minuty a ačkoli jsme měli hodně dalších aktivit, nesměla jakkoli utrpět ani běžná práce. Díky tomu jsem byl rád, že jsem si stihl třeba na chvíli alespoň odskočit na toaletu. Jedinou výhodu představovalo to, že jsme po oba dny měli všechno plně hrazené - kromě pití, na což jsme již zvyklí, se tentokrát jednalo i o velmi bohaté svačiny a obědy. A vlastně i večeři.

Po páté úterní hodině nás vyzvedly taxíky a přepravily nás na místo večerní taškařice - motokáry a večeře. Ještě stále si užívám obdivu okolí po zhubnutí, kdy mě tentokrát potěšilo, že jsem se musel vmáčknout do auta se třemi cizinci, aby tam byl nějaký Čech - kdyby něco. Volba padla na mě, protože "ty jseš hubenej, ty se tam vejdeš!";-)

Podvečerní Praha byla dost zasekaná a mě v duchu pobavilo, když to panu taxikáři nejdřív chcíplo. Ještě vtipnější ale bylo, když se v koloně nějak zamyslel a pak stihl jen tak tak zastavit za náhle brzdícím autem před námi. Dělily nás milimetry. Vpředu sedící kolega z Nizozemí to nervově nevydržel a vykřikl hrůzou. Řidič, který předstíral, že neumí anglicky (nevěřím;-)), mu posunky naznačil, že má přece všechno pod kontrolou.

Motokáry nás pobavily, i když se přiznám, že já jsem to neprožíval tak jako ostatní. Ještě mnohem víc mě ovšem překvapila následující večeře. Takové množství jídla jsem nečekal, firma se pořádně plácla přes kapsu a vzhledem k nulovému omezení i na straně alkoholu, by mě celkem zajímal závěrečný účet.

Zatímco ostatní se potom vydali ještě do víru velkoměsta, já jsem zvolil cestu domů. Kolega mě hodil na metro a já tak stihl dřívější vlak, než jsem vůbec doufal. Skvělé!

Šéf mi při loučení poděkoval, že jsem dorazil, přece jen se o mně ví, že se podobných akcí příliš nezúčastňuji, a hlavně si všichni myslí, že bydlím snad až v Asii, když jezdím na východ od Prahy. Tak mám zase na nějakou dobu pokoj...;-)

Středa se potom nesla v ospalém duchu, ostatní se dostali domů či na hotel mezi 4-5. hodinou ranní. Díky tomu bylo také úsměvné zahájení školení tzv. soft skills, jak se teď módně říká, protože zívající šéf externistovi vysvětlil, že máme tzv. time-keepera, který bude hlídat čas, abychom pokaždé v přesně stanovenou dobu začali pracovat pak zase pokračovali v nasávání vědomostí. Školitel se rozhlédl po místnosti a zeptal se, kdo je tedy time-keeper. A šéf hned dodal: "No, on právě psal, že dorazí asi o 15 minut později..."

Ano, funkci hlídače času dostal ten nejpovolanější...;-)