Ani uplynulý víkend jsme neproseděli doma. V pátek v podvečer se mi nečekaně ozval pan O., takže jsem se zhruba po roce objevil v hospodě, ovšem až poté, co jsem svědomitě uspal děti.
Na sobotu jsme žádný výlet v plánu neměli a to bylo jedině dobře, protože bych nejspíš ještě večer něco nadýchal. Jelikož se ale v průběhu odpoledne umoudřilo počasí, rozpálil jsem k večeru alespoň gril. Předím jsem ale ještě musel s klukama do teska, protože co by to bylo za grilování bez jahod. To je tedy aspoň heslo Andíka, našeho vrchního grilovače jahod.
V neděli hned po ránu jsem zkontroloval předpověď počasí, protože jsme chtěli do ústecké ZOO, abychom konečně využili vstupenky, které jsem někdy na jaře vyhrál. Všude mělo pršet, ale pro Ústecký kraj platila jen 10% pravděpodobnost deště. Docela jsem si oddechl, protože kluci se tam už těšili. Vyjeli jsme někdy před devátou. Chtěl jsem se vyhnout rozkopané Jižní spojce, proto jsme z D11 sjeli předposledním sjezdem a objetím Prahy jsme se dostali na D8. Samozřejmě jsme si maličko zabloudili, ale nebylo to až tak strašné. Problém byl jako skoro vždy ve směrových tabulích, které byly v místech více méně jasných, ale tam, kde by je člověk potřeboval, tam chyběly. V Líbeznicích, čili těsně před dálnicí, jsem ještě natankoval u vyzkoušené pumpy s velmi příznivými cenami a překvapilo mě, že když jsem se chtěl ujistit, že jedeme správně, paní, co obsluhovala, nevěděla. A to jsme byli cca 3 km od dálnice. Nakonec jsme ale "déosmičku" našli.
Až k Lovosicím, kde končí její první část, se jelo krásně, tam ale nastal drobný zádrhel, kdy navigace tradičně trvala na cestě po dálnici. Té, která neexistuje. Sjeli jsme tedy do Lovosic a tam jsem ji na parkovišti u Lidlu přenastavil. Následoval příjemný úsek po krásné rovné silnici v těsné blízkosti Labe. Akorát jednou jsem se tam rozčílil. Řidič světle modré felicie před námi se náhle rozhodl předjet před sebou jedoucí kamion. Problém byl, jak už to tak u felicií bývá, že moc nejela, takže marně funěla vedle kamionu. A to i ve chvíli, kdy se proti ní řítilo auto v protisměru a marně na řidiče blikalo. Už jsem přemýšlel, jestli mám raději zavřít oči, hledat lékárničku a nebo se modlit, abychom to neodnesli taky, když protijedoucí auto prudce zabrzdilo a sjelo ze silnice k trávě, aby nenastal čelní střet. Felicie dokončila předjížděcí sebevražedný manévr a pak se nám někde ztratila. Předpokládám, že z důvodu náhlé nevolnosti řidiče.
Ačkoli jízdu za kamiony nevyhledávám, neměl jsem důvod to jakkoli měnit, protože tento jel zcela předpisově. Netrvalo dlouho a ocitli jsme se u ZOO. Taková trochu ostuda hned na úvod je prakticky chybějící parkoviště. Maličký plácek pro pár aut je hodně nedostatečný. Čekalo na nás ale místo u vedlejší firmy, kde jsme si nevšimli žádného omezení a vzhledem k tomu, že byla neděle a tím pádem zavřeno, zaparkovali jsme tam.
Hned za dolním vstupem jsme si nasedli do připraveného vláčku, abychom se nemuseli pěšky sápat do stometrového převýšení. A za pár minut jsme od horního vchodu už po svých zamířili procházkou směrem dolů za zvířaty. Byl čas oběda, proto jsme se zastavili u prvního občerstvení, kde jsem zapříčinil trochu trapas. Objednávalo se uvnitř a obsluha potom venku vyvolávala přinášená jídla. Já jsem přeslechl, co manželka objednala klukům a když se ozvalo jídlo, o němž jsem byl přesvědčen, že je jejich, přihlásil jsem se. Až později jsem zjistil chybu, a když se pak lidem za námi snažili vnutit to původně naše jídlo, přál jsem si být neviditelný. Na svoji nepatrnou obranu musím dodat, že ti lidé přišli až po nás, i proto mě tedy nenapadlo, že budou mít objednávku dřív. No nic, stanou se horší věci.
Když jsme se najedli a zastavili se na několika dětských koutcích, mohli jsme konečně pokračovat.
To je mimochodem další věc, k níž mám připomínku. Bývaly doby, kdy děti chodily do ZOO kvůli zvířatům, ovšem ta jsou dnes až na druhém místě. Hlavním úkolem se nejspíš stalo udržet lidi v areálu co nejdéle, aby utratili víc za občerstvení a podobně. Takže zatímco některé výběhy se rozpadají, děti si hrají na fungl nových prolézačkách, kterých jsou plná města. Ono je pro některé rodiče také výhodné tam děti vypustit a nevšímat si jich. Dost možná díky jakýmsi povinným předpisům zdobí všechny cedulka se zákazem kouření, zatímco třeba ve zmíněné restauraci jsme měli v poledne na stole popelník a lidé kolem zvesela kouřili. Sice to bylo venku (stejně jako hřišťátka), ale kouř šel na nás. Zde ještě musím zdůraznit, že nejsem militantním bojovníkem proti kouření, třeba v klasických hospodách ať se klidně kouří (když tam jdu, počítám s tím, že načichnu), ale ne tam, kde se dá očekávat vyšší koncentrace dětí, jako třeba v ZOO (nebo u nás v cukrárně!:-))
Nerad bych ale, aby příspěvek vyzněl negativně, ZOO se nám líbila a je asi zbytečné tady popisovat jednotlivá zvířata!:-) Ještě mě pobavil jeden z bufetů, kde jsem si chtěl dát kávu, zatímco manželka s kluky byla v pavilónu s hady a plazi. V roce 2016 mi nabídnutý turek nebo rozpustné nescafe v polystyrenovém kelímku vyvolal úsměv na tváři. A to si nemyslím, že bych byl nějaký snob s nosem nahoru!:-)
Jak jsem se již zmínil, mezi zvířaty se nám líbilo, navíc počasí nakonec ukázalo svou příznivou tvář, což asi málokdo čekal, díky čemuž tam nebylo nijak přelidněno. I proto naše návštěva nakonec trvala poměrně dlouho. Na cestu domů jsme se vydali až někdy před pátou. V první části na chviličku usnul Andík, zatímco po zastávce na večeři to zalomil Ála, kterému to vydrželo až do rána.
Druhý den se mě kluci ptali, kdy tam zase pojedeme, což je pro mě pokaždé důkazem, že se ten který výlet opravdu vydařil. Takže vzato kolem a kolem - naprostá spokojenost.
