Uplynulý víkend jsem měl nadmíru kulturní. Začalo to hned v pátek, kdy jsem poměrně nečekaně šel na muzikál Čas růží. Původně na něm byla už dlouho domluvená manželka s příbuznou, která ale onemocněla a já se tak na poslední chvíli stal náhradníkem.
Hned po práci v centru jsme si dali sraz (v centru) a ještě před začátkem jsme zvládli jeden svařák (taky v centru:-)). Potom jsme se posilnili a vydali se k Hudebnímu divadlu Karlín, v němž jsem zatím ještě nikdy nebyl. Hlediště bylo zaplněné do posledního místa, mnohdy přespolními, z nichž někteří šetřili i za šatnu a byli tak obloženi zimními bundami. My sice taky nejsme Pražáci, ovšem utrhli jsme si od pusy a těch deset korun za šatnu obětovali...;-)
Začalo se přesně a zpočátku trochu zvláštně, protože ačkoli šlo o muzikál, spíš se tam mluvilo. A to představovalo alespoň pro mě velký kámen úrazu - dialogy mezi herci na mě působily, jako kdyby je psal průměrný žák druhého stupně základní školy. Stejně tak se mi zdál poměrně naivní i příběh propojující písně Karla Gotta. Největší tragédii ovšem představovaly anglické titulky promítané úplně nahoře, na něž jsem zrakem několikrát zabloudil. Myslím, že se nepletu, když uvedu, že autorem je zcela jistě pan Google Translator. Dva příklady, které mi utkvěly v paměti: zvolání 'páni' ve smyslu údivu, jako třeba jů, by asi málokterý angličtinář přeložil jako 'Gentlemen', stejně tak když něco čekám, jako že to očekávám, pak rozhodně místo 'wait for' použiju 'expect'. Vzhledem k tomu, že samotný příběh také s největší pravděpodobností nebyl ze života Karla Gotta (pochybuji, že v mládí kouřil marihuanu;-)), trochu mi tam neseděl v druhé půlce promítaný klip složených z ještě černobílých záběrů z jeho života. V tu chvíli jsem měl tak trochu pocit, že jde o jakýsi vzpomínkový večer na zesnulého zpěváka, což samozřejmě není pravda.
Nerad bych ale aby to vyznělo až příliš negativně. Provedení písní se mi líbilo, protagonisté zpívali opravdu skvěle a velkým zpestřením byl i živý orchestr, čili ani hudba nezněla z playbacku, jak bývá i z důvodu nižších nákladů většinou zvykem.
Po skončení představení jsme měli dost času, proto jsme nijak nespěchali k šatně. O to víc nás překvapilo, že po poměrně dlouhé době davy lidí nezmizely a ještě jsme si dost dlouho postáli. Zatímco ostatní sektory se vyprázdnily, v tom našem (sektor C) stále viselo velké množství kabátů a bund.
Cestou na vlak jsme potom nedaleko nádraží potkali Kuka ze slovenské kapely Horkýže slíže, který kráčel s basovkou proti nám.
Hned po práci v centru jsme si dali sraz (v centru) a ještě před začátkem jsme zvládli jeden svařák (taky v centru:-)). Potom jsme se posilnili a vydali se k Hudebnímu divadlu Karlín, v němž jsem zatím ještě nikdy nebyl. Hlediště bylo zaplněné do posledního místa, mnohdy přespolními, z nichž někteří šetřili i za šatnu a byli tak obloženi zimními bundami. My sice taky nejsme Pražáci, ovšem utrhli jsme si od pusy a těch deset korun za šatnu obětovali...;-)
Začalo se přesně a zpočátku trochu zvláštně, protože ačkoli šlo o muzikál, spíš se tam mluvilo. A to představovalo alespoň pro mě velký kámen úrazu - dialogy mezi herci na mě působily, jako kdyby je psal průměrný žák druhého stupně základní školy. Stejně tak se mi zdál poměrně naivní i příběh propojující písně Karla Gotta. Největší tragédii ovšem představovaly anglické titulky promítané úplně nahoře, na něž jsem zrakem několikrát zabloudil. Myslím, že se nepletu, když uvedu, že autorem je zcela jistě pan Google Translator. Dva příklady, které mi utkvěly v paměti: zvolání 'páni' ve smyslu údivu, jako třeba jů, by asi málokterý angličtinář přeložil jako 'Gentlemen', stejně tak když něco čekám, jako že to očekávám, pak rozhodně místo 'wait for' použiju 'expect'. Vzhledem k tomu, že samotný příběh také s největší pravděpodobností nebyl ze života Karla Gotta (pochybuji, že v mládí kouřil marihuanu;-)), trochu mi tam neseděl v druhé půlce promítaný klip složených z ještě černobílých záběrů z jeho života. V tu chvíli jsem měl tak trochu pocit, že jde o jakýsi vzpomínkový večer na zesnulého zpěváka, což samozřejmě není pravda.
Nerad bych ale aby to vyznělo až příliš negativně. Provedení písní se mi líbilo, protagonisté zpívali opravdu skvěle a velkým zpestřením byl i živý orchestr, čili ani hudba nezněla z playbacku, jak bývá i z důvodu nižších nákladů většinou zvykem.
Po skončení představení jsme měli dost času, proto jsme nijak nespěchali k šatně. O to víc nás překvapilo, že po poměrně dlouhé době davy lidí nezmizely a ještě jsme si dost dlouho postáli. Zatímco ostatní sektory se vyprázdnily, v tom našem (sektor C) stále viselo velké množství kabátů a bund.
Cestou na vlak jsme potom nedaleko nádraží potkali Kuka ze slovenské kapely Horkýže slíže, který kráčel s basovkou proti nám.
