Protože teď nemůžeme na žádné výlety, kterých bychom jinak už touto dobou za sebou měli několik, jezdíme alespoň na ryby. To už tady samozřejmě padlo, stejně tak jako stesk nad tím, že nemůžeme k místnímu rybníku. Hledáme tedy nová místa. Některá už jsme si oblíbili, jiná navštívíme třeba jen jednou. Dokonce jsem ještě jednou dal šanci místní říčce, ovšem jiné její části. Tam jsem se vydal jen s Andym pěšky po skončení práce, jen tak nalehko, každý pouze s jedním prutem na plavanou. Ani tentokrát žádná sláva, jen jedna ryba, která se ale nyní smilovala nade mnou.
Kromě toho jsme se opět vydali i do lomu Stráž, který je taktéž nedaleko, ovšem tam už se musí autem. A protože bylo fakt hezky, pojali jsme to jako rodinný výlet a byli jsme tam tak úplně všichni. Kluci byli rádi, že mohli mámě ukázat místo, kde by se, jak sami říkají, mohl natáčet Vinnetou. Ještě před odjezdem mě při obědě napadlo vyhlásit rybářské závody. Ty letošní byly totiž všechny zrušeny. Aby to bylo úplně fér, tyto závody měly být dvoudenní. V sobotu žádné rekordy nepadaly, akorát Andy chytil jednu rybku.
V neděli potom bylo druhé kolo, tentokrát na našem oblíbeném místě na Labi. A tam to vypadalo úplně jinak. Já jsem naštěstí tentokrát nalíčil na kapry (rozuměj pruty ležely celou dobu bez hnutí:-)), protože v opačném případě bych se jim stejně vůbec nemohl věnovat. Andy tahal jednu rybu za druhou a nakonec ani Ála nezahálel. Konečné pořadí vypadalo tak, že vyhrál Andy s 1 + 18 rybama, na druhém místě se umístil Ála s osmi kousky. Andy to měl ještě lehce adrenalinové, protože na lehoučkou boloňku (plavačkový prut) s tenkým vlascem a malým háčkem mu zabral kapr 52 centimetrů.
Večer už doma proběhlo vyhlášení spojené s předáním cen - oba závodníci dostali feederový prut s navijákem, Andy za první místo ještě vytoužený držák na prut a za největší rybu závodu 5 kilový pytel krmení se sadou splávků.
Kapitolu týkající se ryb ještě doplním o další místo, kam jsme se podívali a tím byl lom Chrástnice u Českého Brodu. I sem jsme vyrazili úplně všichni. Sice jsme v závěru zabloudili, ale nakonec nás místní nasměrovali. Držitelé rybářských dokladů smějí až k vodě, jenže při pohledu na provizorní cestu a světlou výšku našeho nablýskaného auta jsme zvolili variantu se záverem pro pěší. Místo vypadalo celkem hezky, ale jinak žádný zázrak. Největší ryby se drze vyhřívaly hned u hladiny v rohu se zákazem rybolovu a na nás se nakonec usmálo štěstí jen v podobě jednoho krásného lína, který se slitoval nad Andym. Jinak nic.
Posledním místem, kde jsme zkoušeli své rybářské štěstí byl opět malý rybník ve vedlejší vesnici. Jenže tam je smůla, když člověk narazí na pitomce. A to se nám stalo. Při celkem druhé návštěvě celkem podruhé... Po příjezdu jsme si sedli na širší stranu rybníka. Kromě nás tam byli ještě dva další rybáři, kteří chytali na přilehlé užší straně ve vzdálenější polovině od nás. Jenže jak se ukázalo, oba vyznávali zásadu, že kdo dřív přijde, tomu patří celý rybník. Takže házeli jak nejdál to šlo, čili těsně před nás. Nám tak nezbývalo než se spokojit s prostorem pár metrů před námi. Hádat jsem se nechtěl, tak jsme se uskromnili. I tak jsme každý chytli po jednom kaprovi. Ti dva nakonec sbalili, protože se jednalo o typické masaře, takže po záběru rybu přišlápnout, aby měla o tři centimetry víc a šup s ní do tašky. My jsme se zdrželi jen do jedenácti, protože ten den bylo právě velikonční pondělí, tak kluci měli ještě "hodovací" povinnosti - i když letos omezené jen na nejužší rodinu.
Mimochodem vyfotit rybu, aby byla dobře vidět, občas není jen tak:
Některé z úlovků...;-)
