Normálně pro mě tak dvě tři kapky deště už představují nepříjemnou průtrž mračen, a pracovat jako hydrometeorolog, už bych pomalu vyhlašoval nějaký ten povodňový stupeň. Ovšem dnes ráno bylo všechno jinak. I když jsem cestou na vlak zmokl, lebedil jsem si!
Chvilku poté, co jsem vstal, se totiž spustil opravdu pořádný liják (nikoli pouze podle mých měřítek;-)) a zdálo se, že jen tak nepřestane. Jednu chvilku jsem začal zvažovat, že zavolám do práce, že dávám výpověď, jen abych do toho NEČASU (abych nebyl nařčen, že si beru něčí jméno do úst, tak raději do PSOTY - hm, tak to jsem si moc nepomohl, zrovna jsem ho ráno u vlaku potkal;-)) nemusel.
Zatímco jsem se holil, přemýšlel jsem, kam jen jsme to dali takový krásný velký deštník. Marně, nenašel jsem ho. Být po mém, je pořád tam, kam jsem ho položil, když jsem ho před rokem koupil, ovšem takhle?!;-) Těsně před tím, než jsem se rozhodl, že tedy skutečně musím jít, se ale stal zázrak. Nekonečné provazy vody se změnily v neškodných pár kapek (vida, jak je všechno relativní, ještě včera bych právě v tomto případě mluvil o provazech;-)) a já se s úsměvem (!) vydal do deště se svým vysloužilým deštníkem.
V Praze mě pak přivítalo sluníčko, a když jsem si deštník sušil v kanceláři, koukali na mě pražští kolegové jako z jara...;-)
