Šest hodin a dost. To je asi maximum spánku, na nějž mám nárok. Sice se třeba někdy rozhodnu prokletí zlomit a odchod do postele si naplánuju na dřív, ale pak z toho vždycky sejde, protože stejně jako před ranním odchodem na vlak, i večer od určitého okamžiku začne čas běžet o dost rychleji.
Sice jsem tvrdil šest hodin a dost, ale ta šestka je taková superhrubá hodnota, čili něco, co člověk stejně nikdy nespatří. Jde o hodnotu, od níž se následně teprve odečítá všechno možné. To třeba když nemůžu usnout (narozdíl od gauče u televize, kde mám půlnoc hned;-)), nebo když mě něco nebo někdo probudí. Třeba jako včera v noci nejprve bouřka, která mě sice probrala ze spánku, ale po celou dobu jsem měl jaksi vypnuto, takže jsem si ráno ani nebyl jistý, zda to byla skutečnost či sen. Stoprocentní jistotu jsem měl jen u Andreáska. Ten se totiž brzy ráno rozhodl, že bude spát jedině u mě. Přilezl ke mně a položil si hlavu na mé břicho. Během chvilky spokojeně zabral, což se nedalo říct o mně. Já totiž musím mít při spánku jakýsi pocit svobody, že se můžu jakkoli obracet. Vzal jsem tedy Anďu opatrně do rukou, že ho o kus přesunu, ale jako by ani nezamhouřil oko, v momentě si sedl a chtěl se zase tulit. A čas vyhrazený spánku pořád neúprosně utíkal...
Když jsem pak ráno vstával, ani jsem se neodvážil počítat, kolik hodin to bylo tentokrát. Ještě by se mi z toho ty kruhy pod očima zdvojnásobily...;-)
Sice jsem tvrdil šest hodin a dost, ale ta šestka je taková superhrubá hodnota, čili něco, co člověk stejně nikdy nespatří. Jde o hodnotu, od níž se následně teprve odečítá všechno možné. To třeba když nemůžu usnout (narozdíl od gauče u televize, kde mám půlnoc hned;-)), nebo když mě něco nebo někdo probudí. Třeba jako včera v noci nejprve bouřka, která mě sice probrala ze spánku, ale po celou dobu jsem měl jaksi vypnuto, takže jsem si ráno ani nebyl jistý, zda to byla skutečnost či sen. Stoprocentní jistotu jsem měl jen u Andreáska. Ten se totiž brzy ráno rozhodl, že bude spát jedině u mě. Přilezl ke mně a položil si hlavu na mé břicho. Během chvilky spokojeně zabral, což se nedalo říct o mně. Já totiž musím mít při spánku jakýsi pocit svobody, že se můžu jakkoli obracet. Vzal jsem tedy Anďu opatrně do rukou, že ho o kus přesunu, ale jako by ani nezamhouřil oko, v momentě si sedl a chtěl se zase tulit. A čas vyhrazený spánku pořád neúprosně utíkal...
Když jsem pak ráno vstával, ani jsem se neodvážil počítat, kolik hodin to bylo tentokrát. Ještě by se mi z toho ty kruhy pod očima zdvojnásobily...;-)
