Náročný dnešek vyvrcholil dvouhodinovým přesčasem (už podruhé tento týden), takže jsem rád, že jsem konečně dorazil domů. Ale pěkně postupně...
Ráno jsem musel jet do Kolína na odběr. Potom jsem potřeboval stihnout rychlík v 7:38, abych do práce dorazil včas, jakoby se nic nedělo. Vzhledem k tomu, že jsem byl objednán na půl osmou, tušil jsem, že to bude tak trochu oříšek a že by se musel stát zázrak. Ale zase na druhou stranu tam nebývají brzy ráno lidi, proto jsem dorazil už na sedmou a doufal. V ordinaci jedna babka, takže to vypadalo nadějně. Naděje ale umírala přímo úměrně s tím, čím déle se do čekárny přes zavřené dveře ozývalo babčino drbání se sestrou. Přesně po patnácti minutách si dámy konečně vysvětlily, jak se dělá nějaký speciální dort a šel jsem na řadu já.
Sestra vtipně nadhodila, že doufá, že neomdlévám, na což jsem odpověděl, že ne, ale že bývá problém najít mi žílu. Obavy se vyplnily. Nejprve přišla na řadu pravá ruka. Během cvičení (tak proto jsem byl dnes tak unavený...;-)) s ní jsem si všiml ohromné modřiny, která (i vzhledem k mému bydlišti) mohla vyvolávat asociace s drogami, tak jsem to nějak vtipně okomentoval. Bohužel se ve mně krve nedořezal (a)...;-)
Následoval pokus číslo dvě s levačkou. Škrtidlo, cvičení a po žíle ani památky. Sestra se ale nevzdala, ruku mi pofackovala a když se stejně nic neobjevilo, rozhodla se jednat. Tentokrát úspěšněji. Dokonce tak, že po odebrání dvou zkumavek se mi naopak nedařilo krev zastavit. Když už jsem v ordinaci málem vyseděl ďolík s několikátou náplastí, zavelela sestra, že musím počkat v čekárně, dokud se to nezastaví, což si zkontroluje. Vidina plánované cesty do Prahy se rozplývala jako ujíždějící vlak. Po několika minutách se naštěstí podařilo, já byl propuštěn a vydal se na nádraží. Co kdyby... Modřina na pravé i levé ruce.
Už z dálky jsem slyšel hlášení, že přijíždí rychlík do Prahy. Sice jsem ho nikde neviděl, ale šel jsem rychle na třetí nástupiště. Po chvíli se skutečně objevil a já si všiml informační tabule - odjezd 6:00, zpoždění 90 minut. Ve třičtvrtě na osm jsem tedy nasedl do rychlíku s pravidelným odjezdem v šest, který byl devadesát minut opožděn a za chvíli už uháněl z Kolína. Pokud někomu něco nesedí ty počty, je to tím, že běžný člověk počítá v jiné číselné soustavě než nádražáci. Ale tentokrát jim odpouštím, vždyť díky zpoždění jsem dojel včas. Taky takový zázrak...;-)
