Diskriminace...;-)

Diskriminace, už by někdo jiný na mém místě určitě zařval! Ráno jsem se ve vlaku usadil na prázdné čtyřce a začal si číst časopis. Postupně se souprava slušně zaplňovala, protože z důvodu poruchy jela pouze jedna (o tom se ale rozepisovat nechci, přece jen bych svou podlostí opět zbytečně dráždil některé nádražačky, vždyť vlaky se přece nerozbíjejí - viz http://paranek.blog.cz/1008/reakce ;-))

Klasicky byla každá čtyřka obsazená jedním člověkem, ale postupně si ke každému někdo přisedl. K některým dokonce i víc lidí. Jen já pořád sám. Ne že by mi to tak vadilo, ale přiznávám, že jsem lehce znejistěl. Naštěstí, tuším, že v Úvalech si místo naproti mně vybrala mladá blondýna.

Už jsem se skoro uklidnil, že předtím šlo jen o náhodu, když se zvedla a přesedla si na teď už plně obsazenou čtyřku vedle. Možná jí jen vadilo, že by měla jet pozadu, ale mě se to dotklo!;-) Jakýmsi zadostiučiněním tak pro mě bylo pouze to, že jak se zvedala, praštila se do hlavy o úložný prostor. Dobře ti tak, pomyslel jsem si...;-)

Talent...

Asi se u nás nenajde člověk, kterému utekly informace o talentových show, které se u nás v neděli rozeběhly. Jedna je jediná originální, ta druhá je pak nejshowovatější ze všech.

V podvečer jsme s manželkou řešili (tedy jednou větou), na kterou se budeme dívat my. Ačkoli jsem předpokládal, že obě budou stejné, zvolil jsem Primu. Přece jen už mám za těch několik let poněkud přemarešováno, navíc právě i díky tomu mi naprosto splývají různé ročníky Superstar, do toho X-faktor a já nevím, co ještě. Ale hlavně - večer se chci zpravidla dívat na normální televizní pořad a ne na nejpořadovatější pořad nejtelevizovatější televize. Stačilo, když jsme během reklamní pauzy přepnuli na Novu. Přemýšlel jsem, kolik si toho šílící diváci museli šlehnout, aby umírali smíchy při trapném vystoupení nějaké osmileté holky, které nemělo ani hlavu ani patu.

V každém případě se dostávám k hlavnímu důvodu tohoto příspěvku. Že v každých zprávách už týden dopředu odpočítávali dny do vypuknutí, to bych ještě zkousl - informace jako každá jiná. Ale aby i během vysílání byl vedle loga televize nápis, že někdo má talent, případně aby se během filmů objevovalo téměř přes čtvrtinu obrazovky logo upozorňující na soutěž, to už se mi zdá hodně. Naštěstí jsem se ujistil, že na Slovensku jsou stejní blázni - tam totiž na Markíze v neděli probíhal countdown do startu.

Ať se mi pořad bude (nebo nebude) líbit sebevíc, za ty šaškárny kolem jim uděluji Kyselou prdel!

Dobrý vkus...;-)

"Jiřane, zabiju tě!" to je oblíbená věta mé manželky, když s Andíkem stojím u okna a nechávám ho hrát si s příšernou ozdobou, která tam visí. Samozřejmě mám situaci vždycky pod kontrolou a když chce za "parádu" škubnout, rychle uhnu, což ho rozesměje.

Je to jen pár dnů, co se po ní Anďa zase natahoval a až něžně ji hladil. Tou idylkou jsem se nechal tak ukolébat, že jsem polevil v ostražitosti a najednou slyším křup! A hned potom od manželky: "Jiřane, zabiju tě!"

Ale je vidět, že má Anďas vkus, tolik týdnů se ji "parádu" snažil zahodit, až se mu to nakonec povedlo. Teda teď mě napadá, že ani nevím, od koho jsme to dostali. Teď abych se nechal překvapit, kdo se mnou přestane mluvit...;-)

Další smolný krok...

Psychický nátlak jsem vzdal, prohrál jsem. Po událostech, které jsem zde popisoval v závěru minulého týdne, jsem se dnes odhodlal k rozhovoru se šéfem. Během monologu jsem si vyříkal všechno, co mě trápilo, včetně toho, že jsem narovinu uvedl, že nejsem slepý, a proto jsem nemohl přehlédnout, že jsem mu nepadl do oka. Šéf, který se honosně (ve stylu mezinárodních korporací, které tak nesnáší) nazývá senior manager (ačkoli zde žádný jiný manažer není), ani nehnul brvou, pouze jsem si všiml, jak mu zazářily oči a posléze pravil: "Takže na jakém termínu se dohodneme?"
Jelikož mě tak dlouho a srdečně přesvědčoval o tom, že ho to mrzí a že jsem si to jen špatně vyložil, jsme se dohodli, že tedy tak nějak do konce týdne. Být pravou rukou někoho, kdo vás ignoruje, je zkrátka poněkud obtížné, ale chápu, že pravá ruka v ženském podání je lepší než v tom mužském...;-)

Tímto bych své současné zaměstnání (zatím rekordně nejkratší) uzavřel. Je mi jasné, že kdo bude chtít, ten to stejně překroutí, jak se mu to bude hodit, ale kdo mě zná, pochopí, že šlo vážně o další smolný krok v řadě...

Pracovní idylka...

A ještě jednou na téma mé práce, jestli se to tak tedy dá vůbec nazývat. Stejně jako včera ani dnes nebylo za celý den do čeho píchnout. Nezbývalo mi tedy, než si jen odsedět svých cca 8 hodin, stejně jak včera. To jsem se ptal kolegyně, jestli není něco, co bych mohl udělat, ale ona odpověděla, že ne a že je to úplně normální na konci měsíce...

Dnes mi v tomhle ohledu svitla malá naděje, když ráno zvonil šéf a v rukách držel krabici. nenechal jsem si zkazit náladu tím, že mi sotva odpověděl na pozdrav (čímž si vyčerpal veškerou konverzaci, kterou mi byl ochoten věnovat.) V krabici nesl ještě skoro horké diáře, které jsem já navrhoval. Chvilku se s nákladem motal v předsíni, tak mu povídám, jestli s něčím nechce pomoct. Na to se ode mě otočil a přes zavřené dveře zavolal na kolegyni: "Zuzko, přišly ty kalendáře!" Aha, tak nic a odešel jsem na své místo.

Za chvilku jsme měli malý výpadek internetu. "Jde vám internet?" ozvalo se od jeho stolu. Ani nevím, proč jsem si bláhově myslel, že mluví se mnou, ale odpověděl jsem, že ne. Mezitím on ale dořekl: "...Zuzko!" Napadlo mě, že bych mohl zajít na patentní úřad, že jsem nevědomky vynalezl látku, která mě zneviditelnila.

Šéf se začal hrabat v modemu a za chvíli zavolal: "Zuzko, zkuste to teď!" Pro jistotu tentokrát dodal i jméno.

Tak vážně nevím, proč dělali takové šaškárny s několikakolovým výběrovým řízením a proč mě sem vůbec brali? A proč mě šéf tedy nevyhodí, když mu od začátku něčím tak strašně vadím? Neví snad, jak mi to říct? Nebo z nějakého důvodu chce, abych podal výpověď sám a dokud to neudělám, nechá mě tady jen tak sedět?

Průtrž...;-)

Normálně pro mě tak dvě tři kapky deště už představují nepříjemnou průtrž mračen, a pracovat jako hydrometeorolog, už bych pomalu vyhlašoval nějaký ten povodňový stupeň. Ovšem dnes ráno bylo všechno jinak. I když jsem cestou na vlak zmokl, lebedil jsem si!

Chvilku poté, co jsem vstal, se totiž spustil opravdu pořádný liják (nikoli pouze podle mých měřítek;-)) a zdálo se, že jen tak nepřestane. Jednu chvilku jsem začal zvažovat, že zavolám do práce, že dávám výpověď, jen abych do toho NEČASU (abych nebyl nařčen, že si beru něčí jméno do úst, tak raději do PSOTY - hm, tak to jsem si moc nepomohl, zrovna jsem ho ráno u vlaku potkal;-)) nemusel.

Zatímco jsem se holil, přemýšlel jsem, kam jen jsme to dali takový krásný velký deštník. Marně, nenašel jsem ho. Být po mém, je pořád tam, kam jsem ho položil, když jsem ho před rokem koupil, ovšem takhle?!;-) Těsně před tím, než jsem se rozhodl, že tedy skutečně musím jít, se ale stal zázrak. Nekonečné provazy vody se změnily v neškodných pár kapek (vida, jak je všechno relativní, ještě včera bych právě v tomto případě mluvil o provazech;-)) a já se s úsměvem (!) vydal do deště se svým vysloužilým deštníkem.

V Praze mě pak přivítalo sluníčko, a když jsem si deštník sušil v kanceláři, koukali na mě pražští kolegové jako z jara...;-)

To jsem přece já...;-)

Že se u některých žen po porodu objevuje laktační psychóza, to je vědecky doložené a nikoho to nepřekvapí. Ale to, co my po deseti měsících zažíváme doma, to nemá obdoby. Alespoň v mých očích...;-)

Představte si, že v noci klidně spíte a najednou vás potmě začne osahávat manželka, zda tam jste, zda jste přikrytí atd, přičemž vás oslovuje jménem vašeho syna. Vy se proberete a ještě celí rozespalí jí začnete vysvětlovat, že nejste své vlastní dítě, ale že to jste vy a že vaše dítě spí ve své postýlce na druhé straně... Samozřejmě ona to v tu chvíli ne a ne pochopit. Blbost? Pche, přesně v takové situaci se já ocitám minimálně jednou týdně a není to žádná sranda.

Naposledy (včera) jsem už zoufale prohlásil, že doufám, že se jednou ráno neprobudím zabalený v plíně!;-)

Ehm, práce...

Všechno nemusí být takové, jak se na první pohled může zdát. Třeba taková práce snů. Podle popisu v inzerátu a při prvním pohovoru úžasná. Podle skutečnosti pak spíše noční můra, kde je všechno jinak.

Zhruba od druhé hodiny, co jsem nastoupil, mi bylo jasné, že jsem šéfovi dvakrát do oka nepadl. Ještě během prvního týdne se to pak už nesnažil ani předstírat. Postupně jsem pochopil, že při kolektivním rozhodování, koho z posledních účastníků konkurzu vybrat, to byl právě on, kdo mě nechtěl. Přece jen ve výběru byly ještě hezké slečny...

Když tak zhodnotím uplynulé čtyři týdny, ačkoli máme stoly pár metrů od sebe, promluvil se mnou všeho všudy třikrát. První den mi podal ruku, pozdravil mě a zavedl k zastrčenému počítači v jiné místnosti než jsou ostatní, který se navíc samovolně a zcela nečekaně vypíná. Třetí den mi oznámil, že zkrátíme zkušební dobu, abychom se navzájem netrápili (už tahle věta mě měla varovat) a pak po týdnu, kdy mi naznačil, že bych měl zabrat. V čem, to už neprozradil - od začátku nemám skoro nic na práci, a pokud nějaký úkol náhodou dostanu od kolegyně, mám ho během okamžiku splněný.

Jediné, co nezapomněl při každém "rozhovoru" zdůraznit, že to tady není jako ve velkých mezinárodních korporacích (vzhledem k šéfově vadě řeči, zní jeho oblíbené sousloví dost úsměvně). Nejdřív jsem to nechápal, bylo mi pouze jasné, že naráží na můj životopis. Později mi vše došlo - bezmezně uctívá Che Guevaru, který je podle něj věčný a je stále mezi námi... Proto se mu asi nelíbí mé "americké" zkušenosti.

V každém případě se mě mezitím ještě rozhodl zničit. Před týdnem bylo potřeba vystěhovat dva masivní stoly. Požádal těhotnou kolegyni o pomoc a aktivně se postavil na lehčí stranu (bez plných šuplíků). Já jsem pohotově přiskočil (přece jen mi bylo za něj trapně) a stůl jsme poponášeli pryč. On svou lehkou půlku bez problémů zvedl do výšky, já se zmohl na pár centimetrů nad zem. Dovolil jsem si špitnout, zda by nebylo lepší šuplíky vyndat. "To ne a stejně nejdou ven!" Když jsme nemohli projít dveřmi a on navrhl, že se stůl bude muset otočit na výšku, na šuplíkách jsem trval. Během minuty jsem je odstranil. Ano, ty, které nešly... Jinak mezi námi nepadlo ani slovo.

Dalšího úkolu jsem se zhostil včera. Bylo potřeba odvézt jakési krabice ze skladu do jedné konferenční místnosti. Šéf opět požádal těhotnou kolegyni (já pro něj totiž neexistuju.) Ta namítla, že to asi bude těžké, zda bych jí nemohl pomoci. "Ale prosím tě, vždyť máš teď sílu za dva!" Za chvilku na její naléhání zavolal na místo určení, aby se zeptal, zda by byl poblíž někdo na pomoc. Bohužel. Kolegyně poprosila mě, což jsem bral jako samozřejmost. Jenže pro Che Guevaru jsem asi nebyl dost dobrý.

Každopádně jsme zajeli do skladu, a jak jsem tak tahal 30 kilové bedny, pochopil jsem, že jsem své síly asi trochu přecenil. Nicméně naskládal jsem všechno do auta, pak jsme odjeli přes půl Prahy a tam mě čekala druhá půlka této práce. Z auta vynést před výtah, potom vyrovnat do výtahu (povolenou hmotnost jsme překročili už s pouhým nákladem). Nakonec odnosit z výtahu přes dlouhou chodbu. Přiznávám, že u posledních dvou krabic už nejen že jsem nemohl popadnout dech, ale ani jsem skoro neudržel rovnováhu...

Jinak při každé poradě rád se všemi vtipkuje (jsou tu samé kolegyně). Bohužel řeknu-li cokoli já, nedočkám se ani jeho pohledu, natož jakékoli reakce. Tento týden jsem to už vzdal, a i když mám sebelepší nápad, nechávám si ho pro sebe. A to už vůbec nemluvím o jeho oslovení "holky". Už z toho je mi vlastně jasné, že se mou nepočítá.

Jinak jsem se dočkal dalšího "uznání" - když jsem zapnul počítač a posléze zjistil, že mi šéf sebral myš. To už se mi zdálo trochu dost, ale díky předchozí praxi se dokážu obejít i bez ní. Je to ale krajně nepohodlné.

Tak nevím, zda tohle všechno má cenu. A hlavně proč mě tedy nevyhodí sám. Už mě i napadlo, že mě mají jen jako zálohu a ve skutečnosti zkouší, zda to nezvládnou v méně lidech, až odejde kolegyně, na jejíž místo jsem byl přijat. Nebo že by viděl vhodnou pracovní sílu na plánované stěhování? Zlatý vojenský dril na minulém místě...

Reklamy...;-)

Všimli jste si někdo toho, že se některé reklamy dají pojmout ze dvou stran? Vynechávám ty vysloveně trapné, ale třeba taková reklama České spořitelny, v níž vystupuje Lenka Veselá a Tomáš Fiala. Předpokládám, že původní myšlenkou bylo poukázat na to, že tento bankovní ústav má tolik poboček, že si každý vybere tu nejbližší. Jenže! Třeba já jsem to uchopil z druhé strany. Vy si sjednáte schůzku ve spořitelně a potom běháte jako blázni po městě, protože vás odevšud vyhazují a vy marně hledáte tu svoji pobočku, kde na vás zbytečně čeká mladá usměvavá sympatická bankéřka a stydne vám připravená kávička...

Nebo co takový Raid Night&Day. Podle reklamy slibuje zaručenou ochranu před hmyzem. V noci před komáry, ve dne potom před mouchami. No jo, jenže co když nějaká moucha trpí nespavostí a do bytu se vám rozhodne podívat v noci? A co třeba komár, který si chce pochutnat přes den? To máte potom smůlu. Tedy alespoň podle reklamního textu.

Ať tak nebo tak, jsem vděčný za každou reklamu, která není přitroublá. Třeba jako když modelka konečně přijde na to, proč všichni muži stojí ve druhé frontě, když se v minikabelčičce na výstavě skrývá rodinné balení toho nejpráškovatějšího prášku na praní, nebo když zazní věta "Co nového, Adámkovi?"

U nás doma momentálně jednoznačně vede spot na internetový obchod s botami Zalando.de, který má tak skvělé ceny, že manžela vášnivé sběratelky obuvi už stíhá stíha. Pěkné, jednoduché a vtipné. Posuďte sami:

Prodavačka...;-)

Asi před týdnem jsem si jako obvykle cestou do práce zašel do supermarketu koupit něco k snědku. Po ránu tam nebývá moc lidí, takže je to otázka pár minut.

Došel jsem až k pokladně, kde obsluhovala mladá brigádnice (náhoda;-)) a čekal, než přijdu na řadu. Přede mnou dva lidé s pár drobnostmi.

Jenže po chvíli jsem pochopil, že jsem si nevybral zrovna nejlepší místo k placení, uvázlo to totiž na prvním obsluhovaném Rusovi, který znal pouze dvě česká slova - ano a ne. Ukázal na lahev becherovky za zády slečny, ta mu ji podala. On si ji chvilku prohlížel a pak ukázal ještě na lahev vodky. Pokladní se pro ni otočila a pak se pěkně česky zeptala, jestli becherovku může uklidit. Ne! Pán si prohlížel zboží a pak se vrátil kousek zpátky, kde si vzal lahev lemonda. Slečna začala uklízet ty první dvě, jenže on lemonda váhavě položil a že chce zase ukázat becherovku. Pak vodku...Takhle to probíhalo několik minut a pokladní, stejně jako ostatní zákazníci ve frontě, začala ztrácet trpělivost.

Nakonec se neudržela a začala s chlapíkem mluvit česky - "To si ze mě děláš pr*el!?" a posléze se rozpovídala ještě víc. I neandrtálci by podle výrazu došlo, co mu sděluje, proto cizinec nakonec mávnul rukou, nevzal si nic a odešel s opodál stojící a dobře se bavící manželkou.

Kdybych si měl vybrat, mé sympatie rozhodně byly na straně slečny, přece jen chvílema mi to přerovnávání lahví připomínalo známou hru skořápky, nicméně asi jsem byl jediný. Od té doby už se u kasy neobjevila...

Ptáci...;-)

Viděli jste někdy legendární Hitchcockovy ptáky? Já dneska zažil něco podobného na vlastní kůži.

Blížil jsem se k metru, před vchodem klasicky deset tisíc lidí. Najednou proti mně letí holub. Myslel jsem, že se vyhne, pro jistotu jsem mu trochu pomohl a změnil směr, jenže on letěl neomylně přímo na mě. Sednul si mi na tašku a bez přestání divoce mával křídly. Snažil jsem se ho nějak setřást, ovšem bezúspěšně.

Napadlo mě, že se třeba jen nějak zachytil, tak jsem si přendal tašku z pravého ramene na levé (on stále plácal křídly), ale držel se zobákem mého trička. Absolutně jsem netušil, co si mám počít, jediné, co mi proběhlo hlavou, že by tak ještě ke mně mohli přijít policajti a dát mi pokutu, že krmím holuby na veřejném prostranství.

Zatímco se deset tisíc čumilů bavilo mým marným bojem s přírodou, já se snažil dělat jako by se nic zvláštního nestalo a mlátil do něj oběma rukama, ale pták do mě byl zkrátka zamilovaný až po uši. Nakonec jsem ho (ani nevím jak) chytil do ruky, hodil na zem a rychle zmizel.

Je mi jasné, že zítra na mě pošle starší bráchy, ale jinak bych se s ním přetahoval ještě teď.

Teď už jen přemýšlím, zda jsem chytil ornitózu, aviární tuberkulózu, salmonelózu, trichomonádu a toxoplasmózu, případně jen "obyčejnou" ptačí chřipku...;-)

Mimochodem na tom tričku mám vykousnutou díru...

Nepopsatelná situace...;-)

Přece jen už mě teď Andreásek nevídá tak často jako v červenci a je vidět, že si mě váží ještě víc, než předtím.

Třeba ve čtvrtek, když jsem dorazil domů, on byl ještě vzhůru, a tak hned natahoval ruce, že chce ke mně. Vzal jsem ho tedy z máminy náruče, on se ke mně přimáčknul, otočil se na mámu, udělal na ni rukou pápá a přitiskl mi hlavu na rameno.

Máma se na oko rozzlobila, že to snad jako nemyslí vážně. Andík se na ni znovu podíval, opět vesele zamával a zase se přitiskl ke mně.

Situace na popis nic moc, ovšem z jediného důvodu - byla zkrátka nepopsatelná...;-)

Jelikož jsem v poslední době trochu zanedbával fotky, nyní to napravuju - v lehce netradiční formě. Pro konzervy pak tytéž snímky neupravené v galerii vlevo.

Photo love story

V současné době se v tisku rozpoutala diskuse o sexuální výchově ve škole. Ti, co jsou proti, tvrdí, že děti na takové věci ještě nejsou připraveny. Já mám jiný názor a zde je důkaz.

Andreásek prvně ochutnal okurkový salát:

Pohoda...

To jsem vážně tak neschopný, že si nedokážu najít normální práci? Po přesčasech z minulého týdne jsem se domníval, že to třeba teď bude lepší. Mýlil jsem se.

V jednu hodinu měl být poslaný časopis do tiskárny, odesílali jsme ho v šest, čili hodinu a půl poté, co jsem měl jít domů. Pokud by si někdo myslel, že tím  povinnosti skončily, pletl by se.

Zhruba za 2-3 hodiny se tiskárna ozve a my musíme osobně přijet zkontrolovat náhledy, což znamená přečíst úplně každé písmenko. To trvá nějakou tu hodinku. I při své slabé matematice jsem si vypočítal, že by to pro mě znamenalo nestihnout ani poslední vlak domů, proto jsem se rozhodl, že to tedy stejně nemá cenu a jel domů už v půl sedmé.

Cestou mi v hlavě zněla věta, kterou pronesl šéf při odesílání dat - "No to jsme to dneska stihli pěkně, to je pohoda!"

Nezná někdo fígl, jak se dá najít normální zaměstnání? Normálním myslím to, abych z 24 hodinového dne doma strávil s jistotou alespoň osm hodin? Aby když vám při pohovoru oznámí, že jednou za uherský rok se může stát, že budete muset zůstat déle, nenastával ten uherský rok každý den?

Možná jsem jen přehnaná cíťa, ale je mi zkrátka líto, když celý týden vidím Andreáska ráno v šeru spát a po návratu v šeru lampy jakbysmet.

Reakce

Ačkoli to normálně nedělám, zcela výjimečně přímo zde zareaguji na zprávu, kterou mi dnes přes blog zaslala jedna čtenářka. Podepsala se jako Minda51 a bohužel na sebe nezanechala žádný kontakt (kromě IP adresy). Vzkaz jsem nijak nekrátil ani neupravoval.

Snad jen poznámka - jedná se o reakci na http://paranek.blog.cz/1007/pohodlne-cestovani .

drahej Pařánku, lituju tvoji manželku, protože jestli má jen o kolečko víc než ty, trpí...nejvíc mě z těch tvých tlachů DOSTAL ČLÁNEK O JÍZDĚ VLAKEM...pomlouvat a nadávat ti nebudu...bylo by to jako o hrachu a zdi...když něco neznám, zjistím si a pak kritizuju...a v žabkách by nikdo v zaměstnání nebyl, je to od vás podlé a zbytečně pomlouváte, ale na špatných místech. Obuv je předpisová a bez ní NIKDO do kolejí nesmí...a pak se fasuje, takže při vašem IQ víte, že žádný Čech si nebude ničit svoje věci, když dostane něco zadarmo...

Drahá Mindo 51,

manželce jsem Tvoji zprávu dal přečíst, aby se mohla radovat, že alespoň někdo s ní soucítí. Uvedla jsi, že "když něco neznám, zjistím si a pak kritizuju". Proto si, prosím, zjisti, jak to bylo se zmíněným spojem, v němž jsme i s manželkou (a mnoha dalšími, z nichž někteří byli skutečně hodně naštvaní) jeli - tedy převážnou většinu stráveného času spíš stáli na místě.

Že se do zmíněného patrového vlaku (nejde o City Elephant!) s kočárkem X-lander dveřmi nedostaneš, je fakt, jak sis ale jistě před kritikou zjistila. Že jsme stáli na zmíněné zastávce a procházející průvodčí nám oznámil, že máme rozbitou mašinu je další fakt, stejně jako to, že jsme čekali na jinou lokomotivu, aby nás odtáhla. Že se na nás v Kutné Hoře chodili dívat všichni přítomní nudící se nádražáci je taky fakt, stejně jako to, že jeden z nich (ten zpěvák) měl na nohou plážové pantofle. To, že se podíval, zazpíval a zase pomalu odkráčel, je, jak se to říká, jo, taky fakt.

Snad jen pro úplnost - stanice, kde jsme 25.července "dojeli", se jmenuje Hlízov (na tabuli skutečně nic není) a jednalo se o osobní vlak Os 5905, ale to sis určitě zjistila před tím, než jsi mě kritizovala.

Jinak ale nikomu nic nevytýkám, protože vytýkat něco nádražákovi je, už to tady padlo, jo - je to jako o hrachu a zdi - stejně jako třeba čtvrteční rychlík z Kolína (R 400 Silesia), který měl podle ČD zpoždění 90 minut, ovšem podle objektivního času odjížděl po 115 minutách. Ale to sis určitě taky nejdřív zjistila...

Děkuju za podnětnou připomínku, stejně jako za to, že jsi mě nepomlouvala ani mi nenadávala.

Srdečně zdravím a doufám, že i nadále zůstaneš pravidelnou čtenářkou Pařánkova blogu (jo, IP adresa je prevít...;-)),

Pařánek

Zábava...

Když jsem včera docela vyřízený po práci usínal (alespoň se o to snažil), přemýšlel jsem, jak že je to s tím nočním klidem. Ještě o půlnoci jsem si myslel, že začíná v deset večer, v jednu, ve dvě a ve tři v noci jsem pak znejistěl. Zcela jasně jsme slyšeli řev zábavy z hřiště. Vzhledem k situování podia přímo směrem na sídliště a orientaci našich oken ve třetím poschodí, kdy v cestě nestojí jediná překážka, jsme to měli doslova z první ruky.

Já mám sice pořádný hluk rád, myslím, že i tyhle kapely by se mi líbily, problém vidím jen tam, že rachot sice mám rád, ale když se bavit chci, ne když ho poslouchat musím a do rána před ním není úniku.

Stejně tak vidím problém tam, že kdybych si dovolil někde na zahradě trochu nahlas pustit kazeťák, počítám, že nejdéle o půlnoci u nás zvoní policajti kvůli udání o rušení nočního klidu. Pak je mi trochu divné, že v poněkud větší míře to nikomu nevadí. Asi jsem jediný. Že by důkaz, že pomalu důchodcovatím? Nebo jen takové nezvyklé přání - po velmi náročném týdnu se vyspat?

Každopádně pořadatelům uděluji Kyselou prdel, příště bych prosil tak do půlnoci, třeba jsou tu i rodiny s malými dětmi, které metalu ještě tolik nerozumí...

Láska k firmě...;-)

Závěr náročného pracovního týdne byl - jak jinak - náročný. Pracoval jsem od půl deváté do půl desáté. Zatímco takový státní zaměstnanec by vzhledem k pátku předpokládal, že jsem už na oběd byl doma, typický pracovník soukromé sféry asi tuší správné řešení hádanky. 13 hodin bez jakékoli pauzy - oběd pouze za běhu.

Přiznávám, že to není až tak zcela podle mých představ - z domova odcházet ráno v půl sedmé a vracet se po čtvrt na dvanáct v noci (a to jsem se ještě sbalil jako první!) Při přijímacím pohovoru mi bylo řečeno, že tu a tam výjimečně se stane, že budu muset zůstat déle, a zatím je to 1,5 hodiny denně, kromě těch 5 hodin včera. Kolegové šli i dnes (sobota), já se omluvil.

Mimochodem - rozumíme si, že veškeré přesčasy jsou zdarma, vlastně jen z lásky k firmě?! Ta se asi u mě ještě nerozvinula tak úplně...;-)

Horké chvilky...;-)

Do práce jsem dnes dorazil ještě o pár minut dřív, než je potřeba. Hned jsem aktivně pospojoval dva počítače, které se tam jen tak válely po včerejším drobném stěhování a pak už jsem chtěl začít pracovat tam, kde jsem ve středu skončil. Ovšem vyskytl se problém. Nemohl jsem se dostat ani na společný server, ani na sdílené dokumenty a samozřejmě nefungoval ani internet. V celé firmě. Samozřejmě mě ihned napadlo, že jsem možná někde něco špatně spojil, ale hrdinně jsem mlčel. Bohužel díky této drobnosti nemohl nikdo z nás nic dělat a síť se podařilo zprovoznit až po třetí hodině odpoledne. Naštěstí se ukázalo, že šlo skutečně o náhodu a že jsem tomu já nijak nepomohl...;-)

Sice nebylo co dělat, ale zažil jsem pořádně horké chvilky. Jednak jsem byl pořádně nevyspalý, protože Andreásek tentokrát v noci dost protestoval, aniž bychom věděli proti čemu. Ovšem hlavní důvod byl ten, že jsme potřebovali zkontrolovat nahrávku z úterý, aby se mohla připravovat CD, jenže jsme se k ní nemohli dostat. Spojení nefungovalo ani zvukaři, který ji sestřihával. Pak jsem ale uslyšel osudovou větu - "Tak tam Jirka sjede pro cédéčko." Samozřejmě jsem hned vyhrknul: "Kam?" a mezitím zaslechl cosi o 4 hodinách cesty. "Do Ústí nad Labem, to jsou tak dvě hodiny tam a dvě zpátky."

No super, pomyslel jsem si. Ale stal se zázrak (kolik jich jen dnes bylo?;-)) Když kolegyně volala zmíněnému Ústečákovi, aby dohodla podrobnosti předání, on jí najednou řekl, že ho ještě něco napadlo a že za chvíli dá vědět, co a jak. Za několik minut skutečně zavolal s tím, že nám to přepošle přes online úschovnu. Problém je pouze ten, že jde o hodně velká data, takže nahrávání bude trvat 4 hodiny. Kdyby býval řekl pět, nic mě nezachrání, ale ta čtyřka zněla jako hudba z ráje. Stejně nám nešel internet, takže nebyl žádný spěch.

No a díky tomu tady ještě sedím a smolím tento článek...;-)

Zázrak...;-)

Náročný dnešek vyvrcholil dvouhodinovým přesčasem (už podruhé tento týden), takže jsem rád, že jsem konečně dorazil domů. Ale pěkně postupně...

Ráno jsem musel jet do Kolína na odběr. Potom jsem potřeboval stihnout rychlík v 7:38, abych do práce dorazil včas, jakoby se nic nedělo. Vzhledem k tomu, že jsem byl objednán na půl osmou, tušil jsem, že to bude tak trochu oříšek a že by se musel stát zázrak. Ale zase na druhou stranu tam nebývají brzy ráno lidi, proto jsem dorazil už na sedmou a doufal. V ordinaci jedna babka, takže to vypadalo nadějně. Naděje ale umírala přímo úměrně s tím, čím déle se do čekárny přes zavřené dveře ozývalo babčino drbání se sestrou. Přesně po patnácti minutách si dámy konečně vysvětlily, jak se dělá nějaký speciální dort a šel jsem na řadu já.

Sestra vtipně nadhodila, že doufá, že neomdlévám, na což jsem odpověděl, že ne, ale že bývá problém najít mi žílu. Obavy se vyplnily. Nejprve přišla na řadu pravá ruka. Během cvičení (tak proto jsem byl dnes tak unavený...;-)) s ní jsem si všiml ohromné modřiny, která (i vzhledem k mému bydlišti) mohla vyvolávat asociace s drogami, tak jsem to nějak vtipně okomentoval. Bohužel se ve mně krve nedořezal (a)...;-)

Následoval pokus číslo dvě s levačkou. Škrtidlo, cvičení a po žíle ani památky. Sestra se ale nevzdala, ruku mi pofackovala a když se stejně nic neobjevilo, rozhodla se jednat. Tentokrát úspěšněji. Dokonce tak, že po odebrání dvou zkumavek se mi naopak nedařilo krev zastavit. Když už jsem v ordinaci málem vyseděl ďolík s několikátou náplastí, zavelela sestra, že musím počkat v čekárně, dokud se to nezastaví, což si zkontroluje. Vidina plánované cesty do Prahy se rozplývala jako ujíždějící vlak. Po několika minutách se naštěstí podařilo, já byl propuštěn a vydal se na nádraží. Co kdyby... Modřina na pravé i levé ruce.

Už z dálky jsem slyšel hlášení, že přijíždí rychlík do Prahy. Sice jsem ho nikde neviděl, ale šel jsem rychle na třetí nástupiště. Po chvíli se skutečně objevil a já si všiml informační tabule - odjezd 6:00, zpoždění 90 minut. Ve třičtvrtě na osm jsem tedy nasedl do rychlíku s pravidelným odjezdem v šest, který byl devadesát minut opožděn a za chvíli už uháněl z Kolína. Pokud někomu něco nesedí ty počty, je to tím, že běžný člověk počítá v jiné číselné soustavě než nádražáci. Ale tentokrát jim odpouštím, vždyť díky zpoždění jsem dojel včas. Taky takový zázrak...;-)

Originální video...;-)

Je mi jasné, že za dnešní příspěvek budu minimálně týden bez večeře, ale správný blogger musí přinést oběti...;-)

Ženy... Vždycky mě fascinuje, jaký mají zvláštní smysl pro detail. Třeba jen když fotí. Zatímco já vezmu foťák na šířku nebo na výšku, zkušeným okem (několik let praxe u fotografické firmy) shlédnu kompozici a stisknu spoušť (zastávám názor, že když někdo fotit umí, zvládne to i s VGA foťákem mobilu;-)). Narozdíl ode mě, nechá manželka průchod svému citu pro umění, takže fotky bývají brány třeba v úhlu 45°. Efektní!;-)

Když potom natáčím video, ze dvou možností mi zbývá jedna. Foťák uchopím na šířku a za chvilku už se v duchu rozčiluju, že to, co už hodinu Anďa předvádí, teď neudělá ani za nic a jen zírá do objektivu.

Ale opět je tu rozdíl mezi mužským a ženským přístupem - manželka tuhle bez hnutí brvou natočila krásné video. Problém je, že když se na něj chci podívat, musím natočit monitor na bok, nebo si k němu lehnout ze strany. Film je totiž nahrán na stojato...;-)

Šest a dost...;-)

Šest hodin a dost. To je asi maximum spánku, na nějž mám nárok. Sice se třeba někdy rozhodnu prokletí zlomit a odchod do postele si naplánuju na dřív, ale pak z toho vždycky sejde, protože stejně jako před ranním odchodem na vlak, i večer od určitého okamžiku začne čas běžet o dost rychleji.
Sice jsem tvrdil šest hodin a dost, ale ta šestka je taková superhrubá hodnota, čili něco, co člověk stejně nikdy nespatří. Jde o hodnotu, od níž se následně teprve odečítá všechno možné. To třeba když nemůžu usnout (narozdíl od gauče u televize, kde mám půlnoc hned;-)), nebo když mě něco nebo někdo probudí. Třeba jako včera v noci nejprve bouřka, která mě sice probrala ze spánku, ale po celou dobu jsem měl jaksi vypnuto, takže jsem si ráno ani nebyl jistý, zda to byla skutečnost či sen. Stoprocentní jistotu jsem měl jen u Andreáska. Ten se totiž brzy ráno rozhodl, že bude spát jedině u mě. Přilezl ke mně a položil si hlavu na mé břicho. Během chvilky spokojeně zabral, což se nedalo říct o mně. Já totiž musím mít při spánku jakýsi pocit svobody, že se můžu jakkoli obracet. Vzal jsem tedy Anďu opatrně do rukou, že ho o kus přesunu, ale jako by ani nezamhouřil oko, v momentě si sedl a chtěl se zase tulit. A čas vyhrazený spánku pořád neúprosně utíkal...
Když jsem pak ráno vstával, ani jsem se neodvážil počítat, kolik hodin to bylo tentokrát. Ještě by se mi z toho ty kruhy pod očima zdvojnásobily...;-)

Frajírek...;-)

To se mi zase jednou něco povedlo! Skryt za silácké prohlášení, že to stejně nikdy neuhodnou (namátkou třeba slunečná neděle, která měla podle předpovědi celá propršet), jsem dnes vyrazil do práce v tričku. Kdo mohl tušit, že právě 17.srpna bude nejchladnější den týdne?!

Bez mučení přiznávám, že to bylo snad za trest. Horší kombinace než teplomilný člověk, kterému je zima, snad ani neznám (aspoň v tuhle chvíli!;-)) Drkotal jsem zubama od první chvíle, co jsem vylezl ven a třást jsem se přestal až chvíli poté, co jsem opět dorazil domů. Jako na potvoru jsem musel i v práci na chvíli ven a potom jsme se ještě kvůli nahrávání poslechů zdrželi.

Příště se na předpověď podívám. Nemám co ztratit. Když jim to vyjde, nebudu zbytečně klepat kosu, a když ne, budu mít aspoň na co si zanadávat...;-)

Přesčas...;-)

Skutečně nemá příliš cenu dělat si dopředu nějaké zásadní plány. Vynechám to, jak jsem si bláhově chtěl o víkendu přispat a skočím rovnou k nedělnímu večeru. To jsem se totiž rozhodl, že se v televizi mrknu jen na tři kraťounké povídky s Donutilem a pak hned půjdu spát. Všechno ale dopadlo poněkud jinak.

Když začala první, Anďa měl právě nejvíc práce s tím, že musel vyzkoušet, která z jeho hraček rachotí nejvíc. Já jsem tak sledoval něco jako sluchově postižení - sledoval jsem postavy, které otevíraly pusy, ale nic jsem neslyšel.

Když začala povídka druhá, vypadalo to nadějněji, Andíkovi se totiž začalo chtít spát, což bylo znát na jeho uvadající aktivitě. Jenže díky tomu, že jsme ho šli ukládat, mi zase unikla podstatná část děje a já se už do konce nechytil.

Začala třetí část a já si oddechl - v místnosti ticho, Andreásek vedle vychrupoval, jenže přesně v půlce vypadl signál satelitu a já zíral na černou obrazovku, na níž se pouze měnily dva nápisy - LADĚNÍ a ŽÁDNÝ SIGNÁL. Zoufale jsem rezignoval, nicméně zkusil jsem ještě přepnout na některý z programů druhé družice. Ta kupodivu fungovala bez problémů a já tak nakonec (oproti předchozím plánům) zkejsnul "přesčas" u RTL II. Místo večerky po deváté, jsem to ukončil zase chvilku předpůlnocí...

Strach...;-)

První, co mě na současné práci nadchlo už před prvním pohovorem, byla ulice, v níž sídlíme. Člověk si tu ani nepřipadá jako v Praze, auta zde totiž jezdí doslova krokem, u přechodu spořádaně zastaví a chodec tak má jistý pocit bezpečí.

I já jsem na tom tak byl. Tedy až do minulého víkendu. To mi totiž švagrová oznámila, že v rámci autoškoly zde velmi často dělá jízdy. Od té doby jsem si začal všímat, že označených cvičných vozidel je zde skutečně víc než v jiných částech města a přistihl jsem se, že jsem dostal strach. Pokaždé se nejprve podívám, kdo sedí za volantem, a až teprve potom se odvážím silnici opatrně přejít...;-)

Zóna...;-)

Stejně jako někdo věří na nejrůznější zóny v bytě, já jsem zase přesvědčený, že něco podobného je na ulici pod naším balkónem.

Každý správný důchodce, stejně jako puberťák, dítě nebo osoba středního věku se totiž právě tam zastaví a začne s někým vybavovat. Ráno, přes den, večer a opilci i v noci (což je především v létě, kdy se spí při otevřeném okně, úplně nejúžasnější!;-)) Někdo by třeba viděl určité výhody - člověk se dozví nejrůznější drby, aniž by vystrčil nos, ale aby mě po ránu probudila Máňa křikem na svoji kámošku, že v zelenině mají levnou cibuli, případně v noci chlapík pořvávající: "Mě poznáte, neboť jediný, budu mít mezi nohama noviny!", to už je přinejmenším tak trochu nadstandard...;-)

Zadostiučinění...;-)

Jedním z našich firemních propagačních předmětů je kalendář a právě ten jsem dostal na starosti. Včetně vymýšlení vtipů, které mají humorně představit naše produkty. Jako bonus jsem pak dostal volnou ruku.

Možná se to nezdá, ale ono to není jen tak vymyslet něco, čemu se někdo druhý zasměje. Schválně - zkuste si cvičně fórek na CD, DVD, mapu... Nicméně stal se zázrak, cosi mě osvítilo a já vytvořil několik opravdu hodně veselých návrhů. Ráno měla dorazit kreslířka, těsně předtím jsem se se svým výtvorem pochlubil kolegům a všichni se smáli.

V poledne přišel šéf, podíval se na to a zavrtěl hlavou, že prý se moc shazujeme a že mám vymyslet něco jiného. Chvilku jsem se samozřejmě cítil uražený, ale za pár okamžiků jsem ze sebe vysypal nové verze. Ostatní se opět smáli. Pak se na ně mrknul grafik, který předtím nadřízeného neslyšel, a povídá: "A proč jsi to měnil, tamto bylo super!" Když jsem mu sdělil, že se to nelíbilo, nechápavě vykulil oči a vypadlo z něj naprosto nevěřícně: "Cože? Nelíbilo???"

Korektní jazyk...;-)

On můj šéf sice na první pohled vypadá jako veliký suchar, ale tu a tam z něj vypadne pořádná perla.

Třeba jako když jsme řešili, že v současné době jsou jazykově nekorektní některé názvy povolání. Ač s tím souhlasit můžeme nebo nemusíme (já rozhodně to první), feministky si vymohly, že třeba výraz milí studenti pohoršuje studentky a mělo by se tedy správně říct milí studující atd.

Stejně tak mě nikdy nenapadlo, že by ženám mohlo vadit, že například kladná "mužnost" je od slova muž, zatímco zbabělost je negativní a tím, že je od slova baba, může někomu vadit. U nás to zatím ještě tak časté není, nicméně v zahraničí už se několik let zavádí "korektní" řeč. Potom se nemůžeme divit, až se nějaká paní představí třeba jako chemička, nebo až se zakáží slova PANdemie, PANkáč a pokusí se nám přejmenovat PANkrác. Ale to jsem lehce odbočil pro nastínění problému.

Když jsme tak proškrtávali a přepisovali genderově chybný článek, prohlásil šéf zcela vážně: "Já bych v zájmu korektnosti šel ještě hlouběji. Chlap si podá inzerát, že shání partnera a kdo se mu přihlásí, toho si musí vzít. Ať je to chlap nebo ženská!"

Pro jazykovědce bližší info:

http://zpravy.idnes.cz/pediatra-a-chemicka-ministerstvo-skolstvi-uci-genderove-korektni-jazyk-1oi-/studium.asp?c=A100125_133902_domaci_bar

Monday...;-)

No jo, Pražáci! Jel jsem po eskalátorech z metra a asi o dva schody přede mnou stála jakási slečna modelka. Zdůrazňuji - že jsme jeli směrem zezdola vzhůru, což znamená, že ten, kdo stojí jako první, se nachází o kus výš.
Samozřejmě aniž bych ji jakkoli sledoval;-), jak schody nabraly svou obvyklou výšku, ocitla se mi před očima přímo její zadní část. Nebudu dlouho chodit kolem horké kaše - nad minisukni vyčuhovaly miniaturní kalhotky, na jejichž okraji se hrdě skvěl velký nápis Monday. Asi každý by se v tu chvilku usmál a civěl dál, přičemž by to sváděl na schody. Mě ale smích okamžitě přešel.

Byla totiž středa a tři dny jsou tři dny...;-)

Celodenní dřina...;-)

Po týdnu a půl jsem dnes v práci konečně dostal nějakou práci. Nadšeně a odpočatě jsem se do ní vrhl, abych už za malou chvilku mohl hrdě hlásit, že mám hotovo. Kolegyně se na mě podívala a já pochopil, že jsem zase jednou nic nepochopil a všechno udělal špatně. Úkol jsem si totiž měl šetřit na celý den, ne-li na déle.

Aspoň jsem se tedy pak po té dřině tvářil strhaně...;-)

Naschvál...;-)

Nedá mi to a ještě se vrátím k víkendu. Skutečně úžasné! Celý týden, kdy vstávám brzy ráno do práce, slyším od manželky, jak byl Andík zase hodný a že spali až do půl deváté, případně do devíti.

Zcela logicky jsem se tedy těšil, že doženu spánkový deficit z pracovního týdne a během dvou volných dnů si pěkně přispím. Jenže v sobotu se Anďa probudil před šestou a v neděli jakbysmet. A samozřejmě měl neutuchající potřebu si hrát.

To mi snad dělá schválně!;-)

Telefonát...;-)

Dva měsíce pryč a ještě jednou to na mě zkusili z minulého zaměstnání. Nejprve to vypadalo na obyčejný telefonát, ze statistických důvodů zjišťující, proč jsem odešel. Statistické oddělení se taky musí nějak živit. Přestože mi slečna v úvodu slíbila, že to zabere jen few minutes, rozhovor byl nakonec mnohem delší.

Největší překvapení ovšem přišlo v samém závěru. Padl totiž dotaz, zda bych se nechtěl vrátit. Dokonce i třeba do jiného týmu, abych byl ušetřen nočních směn. Ne, děkuji. Každý film mi stačí shlédnout jednou a Noční můru tuplem...;-)

Jízdenka...;-)

Dnes jsem měl cosi důležitého na zařizování v Kolíně, takže jsem se ráno vydal nejprve tam a pak následoval urychlený přesun do Prahy. S tím bylo spojené i poněkud složitější kupování jízdenky. No, jak pro koho. Do Kolína zpáteční, jelikož jsem jel tam i zpět rychlíkem, od nás do Klánovic potom mám měsíční a odtamtud pak lítačku MHD, která ale v rychlíku neplatí, takže jsem potřeboval jednoduchou jízdenku. Čili dohromady vlastně dva lístky. Bylo mi jasné, že narozdíl ode mě to paní ve výdejně jasné být nemusí, proto jsem jí všechno diktoval postupně. Ovšem uvítal jsem, že jsem vyrazil s předstihem, protože navolit na PC jednoduchou jízdenku se ukázalo jako nadlidský problém. Nejprve se prý překlikla, proto hned sama od sebe začala tisknout druhou verzi. Ovšem ne tu, co jsem chtěl. O zpáteční od nás jsem zájem neměl. Proto následoval další pokus. Ani tentokrát to nevyšlo na opakované pomalé diktování: Jednoduchou z Klánovic do Prahy na In-kartu, jsem obdržel zpáteční z Klánovic. Když už jsem to chtěl vzdát, paní se konečně trefila.

Je fakt, že už stejně vyčerpala všechny kombinace...;-)

Už to zase začalo...;-)

Hned první srpnové pondělí mi poněkud nezvykle zazvonil budík a zase mi to začalo. Jak já nesnáším první dny v práci... ...tak by se mohlo zdát, že je vyhledávám!;-)

Do kanceláře jsem přišel na vteřinu přesně, protože jsem si ještě zařizoval jízdenku na MHD. Snažil jsem se samozřejmě zanechat co nejlepší dojem, proto jsem si vzal i civilizovanou tašku. Také vzhledem k mé nové odpovědné pozici mi přišlo trochu hloupé, vzít si hned první den brašnu přes rameno s ohromným nápisem Die Toten Hosen. Vzal jsem si ji tedy až druhý den!

Co se samotné práce týče, zatím se pořád jen rozkoukávám, což mi přijde tak trochu trapné. Ve velkých společnostech, kde jsem se už za svůj život stihl mihnout, to bylo běžné, dokonce jsem si zpravidla užíval jakéhosi hájení třeba i několik týdnů. Tady mi to ale vzhledem ke skromnému počtu přítomných přijde minimálně lehce zvláštní. I tak jsem ale už stihl alespoň zaktualizovat "naše" webové stránky...;-)

V každém případě je příjemným nezvykem, že na mě v práci nikdo neřve, že jsme banda idiotů, stejně tak je milé, že se mohu obléknout, jak chci a v kanceláři se pak dokonce mohu přezout...;-)

Nástup...;-)

Se začátkem srpna jsem měl spojený hlavně nástup do nové práce (mimochodem děkuji všem, co mi poslali nějaké to povzbudivé slovo.) Po měsíci a půl volna celkem změna. Nejvíc pak asi pro Andreáska...

Ten si na mě totiž stihl dost zvyknout. Projevovalo se to třeba i tak, že nechtěl jít ode mě k mámě, vždycky se mě vší silou chytil a ne a ne se pustit. Dokonce v posledních dnech mého flákání z něj pravděpodobně v záchvatu jakési zoufalosti poprvé vypadlo cosi jako TÁTA! I proto jsem měl tak trochu obavy, jak to zvládne. Nakonec mu ale nezbylo nic jiného, než se s tím smířit a v závěru týdne už mu to nejspíš ani nepřišlo (narozdíl pro změnu ode mě!;-))

Útok z vlastních řad...

Provizorní řešení internetu vydrželo do dnešního dopoledne, poté se odporoučelo. Přesněji - z ničeho nic se objevil nápis síťový kabel odpojen a vzhledem k tomu, že na půdě nikdo nebyl (každý krok díky slabému stropu totiž slyšíme) a že si umím dát dvě a dvě dohromady, je mi všechno jasné... Poskytovatel je v tom tentokrát nevinně, útok přišel zákeřně z vlastních řad!

Zatímco ze společných peněz hradíme společnou elektřinu důchodcům, kteří celé dopoledne šumují a svítí ve sklepě (byl jsem teď nějakou dobu doma, takže vím, co říkám!), od společné vody, za niž také platíme, nemáme ani kohoutek a za celou dobu, co zde bydlíme, jsme si nevzali ani jedinou kapku, zatímco jiní s ní bez uzardění zalévají, napájení modemu (který využívají 3 rodiny) se ukázalo jako velký zásah do společného rozpočtu, proto to někdo dnes vyřešil tak, že zkrátka vypnul přívod elektřiny na půdu, kde zařízení je. Bez jakéhokoli upozornění. Přijde mi to stejné, jako kdybych věděl, že je soused z přízemí zase dvě hodiny ve sklepě a přišel mu tam potichu zhasnout... Ve výčtu příkladů jsem se nijak nerozepisoval o občasných večerních venkovních grilovačkách, na něž si účastníci natáhnou kabel ze sklepa a stejně tak dobíjení baterek u auta, kvůli němuž jsem nejednou musel překračovat přívodní šňůru. Opomněl jsem i to, že na společný odběr přispíváme za tři osoby, protože Andreásek zcela logicky nejraději ze všeho běhá do sklepa, svítí si na chodbě a plýtvá tak proudem.

Takže tomu, kdo dnes stiskl to tlačítko, uděluji Kyselou prdel a doufám, že v zájmu férovosti si na zalévání kytiček bude od teď každý nosit vodu z domova!

Pokroky...;-)

Možná by někoho zajímalo, co všechno Andík za dobu, co jsem byl OFFLINE, zvládl. Takže největší novinka - 27.července poprvé spadl z postele! On se zpravidla ráno probudí ve své postýlce, posilní se lahví (mléka) a zase spí. Většinou už u nás. Pak se probere podruhé a všelijak poskakuje, až vstaneme i my.

Jenže tentokrát jsem měl probuzení dost drsné: "JIŘANE! Doprčic!!!" - "UÁUÁUÁÁ" To první byla samozřejmě manželka a já několik setin vteřiny netušil, co se děje. To druhé pak Andreásek, který se tentokrát místo hopsání rozhodl, že mě potichu přeleze. No a dopadlo TO tak, jak TO dopadnout muselo - tedy místo slůvka TO si doplňte jméno našeho malého...

Jinak Andík už běhá rychleji než já (taky aby ne, když má narozdíl ode mě pohon na všechny čtyři!;-)) Zatímco dřív lezl jen za námi jako pejsek, teď už si své svobody i užívá a chodí sám na průzkum. Tím se dá říct, že nám pomalu končí jakési bezstarostné období...;-)

Zatímco když jsou u nás známí, spokojí se jejich 2,5 letá dcera s tím, že (zajištěná) skříňka pod televizí nejde otevřít, tehdy ještě osmiměsíční Anďa k ní suverénně přišel, strhl jistící gumičku a do skleněných dvířek se bez problémů dostal.

Kromě toho všeho se Andreásek naučil štěkat, dělat pápá a tanyny...;-)

Co volno dalo?;-)

Co mi dalo letní volno? Především jsem zjistil, že s tou pracovní diskriminací žen to nebude zase tak horké, jak se odmítnuté feministky žádající o místo horníka stále rozčilují.

Soudě podle toho, jak mi se zpožděním přicházely maily, v nichž mi bylo slušně poděkováno s tím, že jsem neodpovídal požadovanému profilu zaměstnavatele. Přitom minimálně v polovině případů vím na sto procent, že jsem nároky splňoval na sto procent. Tedy na 99, pokud jedním procentem ohodnotím pohlaví, o němž samozřejmě v inzerátech, na něž jsem odpovídal, nepadlo ani slovo (jinak mimochodem diskriminace nediskriminace - minimálně ve čtvrtině nabídek rovnou stálo, že se hledá žena, čímž jsem si aspoň ušetřil práci...)

Dokonce i v jednom ze dvou konkurzů, které jsem absolvoval ještě těsně před odchodem z minulé práce, mi slečna z personálky po splnění požadovaných praktických úkolů oznámila, že to bylo to nejlepší, co zatím viděla (ehm - mluvíme stále o práci!;-)) Jenže za několik dní mi zavolala, že bohužel... Ano, byla tam zase jedna věc, kterou jsem nesplňoval - nejsem prsatá ženská.

Takže teď už vím úplně jistě, že na titulech nezáleží...

ONLINE!;-)

Po nečekaných peripetiích se znovuzapojením internetu je tu dobrá (pro někoho pak třeba špatná - abych si tolik nefandil;-)) zpráva: Pařánek je zpátky! Sice zatím jen jaksi provizorně, ale i tak se zde během víkendu s největší pravděpodobností objeví nějaká ta novinka (i když zjišťuji, že jsem z toho blogování tak trochu vypadl...)

Co se týče zmíněného připojení, původně jsem se chystal udělit Kyselou prdel, ale pak jsem si to radši rozmyslel. Přece jen - nerad bych byl opět OFFLINE!;-) A za co ocenění mělo být? Za komunikaci s naším poskytovatelem. Tu by totiž chtělo poněkud zlepšit. Totiž - vylepšit se dá vlastně něco, co s určitými rezervami jakž takž existuje. Pokud je ovšem jakákoli domluva nulová, pak bych asi měl použít jiný výraz.

Abych to zkrátil - nezvedání telefonů a nereagování na SMSky, to není zrovna nejlepší vizitka...